Marka Havlíčka znají především návštěvníci pizzerie Mexikano – Miluji tě, sousedící s kamenným nápisem Miluji na umělém sídlištním kopci v Neratovicích. Tuto malou chatku s občerstvením proměnil autor pozoruhodné knihy Cesty k sobě, miluji se, v malou galerii svých cest po čtyřech kontinentech.

Jako návštěvník tohoto exoticky laděného bistra jsem zatoužil uspořádat výstavu navazující na úspěšné výstavy neratovického cestovatele Miroslava Švejnohy ve foyeru Společenského domu v Neratovicích.

Představoval jsem si v duchu výstavu sesbíraných artefaktů a fotografií z Afriky či Oceánie, která vždy kromě strachu o exponáty, přinesla i uspokojení z nadšeného přijetí návštěvníků.

Místo domluvené Afriky mi Marek Havlíček nabídl výstavu fotografií z hlavního města Bangladéše Dháky, považovaného experty na „ekonomické štěstí“ za nejhorší místo pro život na Zemi. Současně mi sdělil, že se ve sloganu objeví jistá polemika s tímto názorem.

Marek Havlíček skutečně nevidí svět černobíle! O tom se do konce listopadu můžete přesvědčit sami, pokud jste tak dosud neučinili na výše uvedené výstavě.

Na vernisáži došlo ke křtu Markovy knihy.

Jako dítě jsem obdivoval cestopisy Hanzelky a Zikmunda, rád jsem si prohlížel obrázky – barevné fotografie palem, ptáků, ostrovů a lidí. Byla v nich ukryta samozřejmá představa volnosti a svobody, o kterou nás komunisti, se svou vlastní představou importovaného dobra, dokonale okrádali.

Na vernisáži prodal Marek několik desítek knih a zbytek ponechal v prodeji na výstavě. Znal jsem jednu kapitolu z jeho cest, tu která mu přinesla sto tisíc čtenářů a taky nepochopení a spílání od lidí, kteří jsou stejně, jako byli komunisti, poznamenáni představou importovaného dobra.

Jednalo se v ní o jeho nedávné anabázi do Doněcka. Byl to vlastně blog poslaný bezprostředně po zažitých událostech několika přátelům, který se raketově šířil napříč českou kotlinou.

Přiznám se, že jsem v něm nenalezl Markovo poselství. Chlap na motorce pouze popsal, co zažil, a poněkud se odlišil od našich médií. Byl to omyl, který mě málem připravil o nejhlubší čtenářský zážitek posledních let.

Ta kniha je fantastická! Neumím lépe naznačit své nadšení z Markova díla. Je možné, že něco podobného Marek Havlíček okoukal někde za humny, je možné, že je Marek pouze úžasný eskamotér s vlastní existencí nebo obchodník s deštěm, který vytušil, co na trhu jede. Možná, že zakládá novou sektu Vesmírných lidí a hlásá jako apoštol Boha svoje pravdy.

Pravda je, že se Marek v šestnácti příbězích z cest po extrémních a exotických místech vyrovnává nejen s různými nebezpečími a překážkami, ale také sám se sebou. To vše prožívá s udivující spiritualitou a překvapivými odhaleními sebe sama.

On ve svých příbězích nehledá jen vně, i když jsou to často hororové situace, ale i v sobě.

V kapitole „Irák, učím se na motorce“ Marek píše:

Ty bláho! Žiju!
Asi dvacetkrát říkám DĚKUJI.
Najednou mi vše, co mě trápilo, co jsem řešil, nad čím jsem se rozčiloval, připadalo jako malá, smradlavá, uschlá hovna.
„Řeším hovna! Díky, že žiju!“
A do hlavy mi začala lítat spousta věcí, co jsem neudělal, co bych chtěl udělat, co vlastně musím udělat, až přijedu. Byl jsem toho plný!

Důležitou roli v Markově příběhu hraje Velký šéf, s tím Marek rozmlouvá v době bezprostředního ohrožení života, tedy v této knize často. Vlastně s ním vede dialog ve všech šestnácti příbězích, které jsem nazval cestospyty.

Marek Havlíček však napsal i opravdový cestopis. V několika málo větách se dozvíme o dané zemi více nových informací než v několika číslech National Geographic.

V jeho kvalitní paperbackové knize je i množství zajímavých barevných fotografií opatřených vždy přiměřeným komentářem. Kvalitní je i vynalézavé grafické zpracování knihy Janem Matějčkem. Všechny kapitoly dobrodružného příběhu mají klasickou vyprávěcí formu.

Od dob Ernsta Hemingwaye se snad nenarodil autor, který by s tak strohým stylem docílil takového efektu.

Nastartoval jsem auto. V tu chvíli se z tichého davu stal řvoucí odvážný dav. Nadávající, mlátící do Jahůdky a snažící se ji převrátit. To trvalo sekundu dvě, než jsem zařadil rychlostní stupeň, a i když jsem byl uprostřed davu, rozjel jsem se maximální rychlostí pryč. Protože kdybych to neudělal, zcela jistě by nás převrátili, bylo to buď my, nebo oni.

Marek doplňuje hemingwayovskou efektivnost i o další dimenzi v podobě poznámek pod čarou, ať je to v Dháce, kde „cestovatel“ spadl při noční cestě do jámy s kanalizací a uchýlil se raději před špinavým doktorem-ranhojičem k samoléčbě, nebo při příběhu z Lesotha, kde se vydal autem po špatné cestě, která nešla sjet, vždy zakončuje svůj příběh jakýmisi miniaturními kázáníčky, které si bezprostředně poznamenával na útržky papíru:

Věci jsou stále věci.

Nelpi stále na věcech, ony budou a my nebudeme

No a?

NO A?

NO A? NO A? NO A?

Výstava potrvá do 29. listopadu. Knihu si můžete zakoupit za sníženou cenu 260 Kč ve Společenském domě či v restauraci Mexikáno.

cesty k sobě1