Neratoviny posílají všem ženám přání k Mezinárodnímu dni žen. Budiž nám připomínkou, že časy se mění a mohou se dál měnit. V zemích s nepřerušenou tradicí MDŽ berou ženy do rukou spíše transparenty než květiny.

Po té, co byl v 90. letech byl Mezinárodní den žen často opomíjen a do značné míry mylně spojován s předlistopadovým režimem, dnes i u nás znovu nabývá na svém původním významu, i když kolem něj stále panuje řada nedorozumění.

Svátek vznikl před více než stoletím, v roce 1910 na popud německých socialistek Luise Zietzové a Clary Zetkinové, když už dva roky předtím probíhaly akce Dne žen ve Spojených státech.

Americký den žen, stejně jako ten mezinárodní, měl za svůj cíl každoročně upozorňovat na nerovnost mezi pohlavími, diskriminaci žen a stát se pravidelným úsilím o politická, ekonomická a další práva žen.

V té době to bylo zejména volební právo, rovnost ve mzdách, zkrácení pracovní doby, apod. Později přibyla další témata jako reprodukční práva, čili právo na umělou interrupci či užívání antikoncepce, ale také rovný přístup ke vzdělání nebo domácí násilí.

První Mezinárodní dny žen tak byly doprovázeny masovými demonstracemi žen, stávkami a dalšími formami sociálního protestu.

Svátek se ale postupně etabloval a v roce 1975, v rámci Roku ženy vyhlášeném OSN, jej celá řada zemí přijala jako státem uznávaný svátek.

V zemích východního postupně ztratil svůj původní charakter a jeho oslavy připomínaly spíše Den matek, oslavující tradiční roli ženy jako matky a pečovatelky, zatímco na Západě si zachoval mnohé z původních ideálů.

Všeobecná neznalost smyslu MDŽ vedlo také k některým humorným situacím. Například když někdejší ministerský předseda Stanislav Gross vystoupil na feministické konferenci k Mezinárodnímu dni žen, byl za svůj projev plný konzervativních frází, odkazujících ženu výhradně do soukromé sféry rodiny a domácnosti, vypískán.

Jeho nechápavé pohledy byly o to pikantnější, že byl představitelem strany (sociální demokracie), která stála u zrovna Mezinárodního dne žen a která v některých zemích (Švédsko, Norsko) postupně prosadila praktickou rovnost mezi pohlavími.

Nicméně i zde došlo k pokroku, když se dlouholetá bojovnice za práva žen Michaela Marksová-Tominová stala ministryní sociálních věcí.

Za oněch více než sto let se postavení žen enormně zlepšilo, zejména pak v průmyslově rozvinutých zemích.

Přesto až na výjimky stále ženy dostávají za stejnou práci menší odměnu a profese, ve kterých ženy dominují, jsou obecně hůře placené než ty „mužské“.

V Česku tak ženy dostávají v průměru za hodinu své práce o více než 25% nižší odměnu, zatímco průměr EU je okolo 16%. Tento rozdíl roste se vzděláním a největší je u vysokoškolsky vzdělaných zaměstnanců.

Po dosažení řady základních práv žen je tak nerovnost v odměňování zřejmě hlavním zdrojem pokračující nerovnosti.

V Česku dokonce roste ochota mužů střídat se se ženou na rodičovské dovolené, ale je to právě ekonomický tlak nižších mezd žen, který mnoha rodičům brání podílet se stejnou měrou na péči o dítě.

Nízké je také zastoupení žen ve veřejné sféře, zejména v politice. A nejvíce to opět platí ve vrcholné politice. Například zastoupení žen ve vládě má Česká republika dlouhodobě nižší než například Islámská republika Írán.

Mezinárodní den žen tak má přes všechna zlepšení za posledních sto let stále důležitý význam. Rovnost mezi pohlavími není navíc jen otázka spravedlnosti, ale ukazuje se být také významným faktorem pro ekonomický a sociální vzestup.

Nejenže bohatší země jsou schopny garantovat rovnější postavení žen, ale také rovnější postavení žen významně přispívá k bohatství země.

Tradice Mezinárodního dne žen a cíle, které si od počátku stanovuje, tak přináší prospěch nejen ženám, ale celé společnosti.

Díky tomu může být Mezinárodní den žen zároveň oslavou toho, co všechno ženy na celém světě dosáhly.