Hana Sudová z Lobkovic vydala svou druhou knihu pod názvem Miluška, která je volným pokračováním její první knihy Můj rodný dům. Neratoviny se na její nejnovější literární počin ptaly přímo autorky.

Neratoviny: Vaši novou knihu brzy představíte neratovickému čtenářstvu, není-liž pravda?

Hana Sudová: Svoji novou knihu Miluška budu podepisovat v Café Mlýn 15. prosince od 15 h. Na autogramiádě, kterou pořádá lobkovické občanské sdružení, vystoupí se swingovými hity moje dcera Alena Přibylová se svojí kapelou Longhairs.

Neratoviny: Co mohou čtenáři od Vaší druhé knihy Miluška očekávat?

Hana Sudová: Kniha popisuje pohnuté osudy mojí maminky, která za svůj život od roku 1913 až do roku 2004, kdy nás opustila, prošla mnoha různými životními peripetiemi i různými prostředími.

V dětství poznala hostinské a řeznické prostředí svého otce a neustálé stěhování. V dospělosti postupně vystřídala řadu povolání od práce v administrativě v Praze až po rolnické hospodářství v Lobkovicích, kam se provdala.

Ve svých třinácti letech se musí vyrovnávat se smrtí své matky, později pak přišla o syna, mého bratra, a podzim života strávila ovdovělá po těžké nemoci u své dcery Stáni.

Kniha tak na osudech jedné ženy mapuje lidský život za téměř jedno celé století.

Neratoviny: Říkáte, že kniha navazuje na Vaši prvotinu Můj rodný dům. Můžete také o ní něco říci našim čtenářům?

Hana Sudová: Můj rodný dům je vlastně souborem mých vzpomínek na život v Lobkovicích od roku 1936. Od té doby se hodně změnilo a přišlo mi, že by tyto vzpomínky měly zůstat uchovány pro další generace.

Kniha tak zachycuje různé zvyky a obyčeje v Lobkovicích, se kterými se dnes již nesetkáme. Stejně tak v knize čtenář najde popis každodenního života lobkovičáků v různých obdobích až do roku 1953.

Vzpomínám třeba na to, jak jsme se jako děti krátce po dokončení regulace toku Labe koupaly v průzračně čisté řece a opalovaly se na písečných náplavkách.

Pak se samozřejmě kniha zabývá také tím, jak se lidé v Lobkovicích vyrovnávali s obdobím Druhé světové války, jak čelili nedostatku oblečení, potravin, apod., což pak ještě trvalo i nějakou dobu po válce. Mnozí lobkovičtí občané byli také odvlečeni na nucené práce do Německa.

Konec války ale znamenal obnovení společenského života. Mládež začala hrát divadlo, když byl obnoven ochotnický spolek Palacký. V létě se pravidelně konala Boží těla s průvodem družiček. Nosily se dámské dřeváčky a hubertusy, jaký byl nedostatek.

V 50. letech pak došlo k další změně. V Lobkovicích nedošlo ke kolektivizaci, ale k vyvlastnění místních sedláků. Ti za své statky, zařízení a hospodářská zvířata dostali jen minimální náhradu od státu. V Lobkovicích tedy nevzniklo zemědělské družstvo, ale státní statek. Sedláci to nesli velmi špatně.

Neratoviny: Jaký je zájem o Vaše knihy mezi čtenáři?

Hana Sudová: Když jsem napsala svou první knihu, nečekala jsem velký zájem čtenářů. Ale nakonec se dočkala dvou vydání. V prvním bylo natištěno 150 kusů, ve druhém pak 400 kusů. Zbývá mi už jen pár kousků.

Čtenářský zájem mě těší, i když hlavní motivací pro mě bylo dostat vzpomínky a myšlenky ze sebe a uchovat je pro ty mladší.

Zájem o knihu jeví také potomci lobkovičáků žijící v zahraničí, kteří chtějí vědět co nejvíce o svých kořenech. Výtisky knihy se tak dostaly do USA, Belgie či Itálie.

Neratoviny: Kde a za kolik si mohou Vaše knihy naši čtenáři pořídit?

Můj rodný dům se prodává za 160 Kč a nová útlejší kniha Miluška pak za 130 Kč. Obě knihy jsou k dostání v knihkupectví pana Drobíka na náměstí.

Ke koupi budou také na autogramiádě v Café Mlýn, která bude, jak věřím, příjemným setkáním nejen pro lobkovičáky.

Neratoviny: Děkuji za rozhovor i dobrou kávu.